On:   Já kdysi s úsvitem
ti říkal častokrát,
že jsi mé slunce,
o němž nikdo nemá zdání.
Řek jsem to vážně,
jenže nesmíš to tak brát.
Přeháním rád.
To bude tím.

Ona: Já kdysi s úsvitem
ti řekla častokrát,
že jsi mé slunce,
které vyšlo v pravou chvíli.
Slyšel jsi správně,
jenže nesmíš to tak brát.
Bezpočtukrát
člověk se mýlí.

Oba: Slunce je fér,
to nezaspí a hřeje záda.
Vysvitne včas,
když naprší ti do mikáda.
Nechce nic mít,
nic nedluží
a svítí stejně
na moji tvář,
na dlaně tvé.

Slunce je fér,
to nešidí a hřeje pláže.
Odvede své
a neslíbí, co nedokáže.
Kol hlavy měj si svatozář
a třeba hřej si.
Slunce ty nejsi.

Ona: I když máš spoustu chyb,
tak já ti rozumím.
A slabší stránky tvé
ti vůbec nevytýkám.
Ani já nejsem tvoje slunce,
pokud vím.
Netrap se tím.
To se jen říká.

Oba: Slunce je fér,
to nezaspí a hřeje záda.
Vysvitne včas,
když naprší ti do mikáda.
Nechce nic mít,
nic nedluží
a svítí stejně
na moji tvář,
na dlaně tvé.

Slunce je fér,
to nešidí a hřeje pláže.
Odvede své
a neslíbí, co nedokáže.
Kol hlavy měj si svatozář
a třeba hřej si.
Slunce ty nejsi.

Už raděj mlč
a dívej, hvězdy jsou ty tam.
Přichází úsvit,
velké slunce hlásí ráno.
Co přát krásnějšího nad ten zázrak sám?
Že ty mě máš,
že já tě mám.