Oba: Už všechny lampy v parku svítí,
marná sláva, za chvilinku půjdeme spát.
Tak aspoň ještě do devíti,
aspoň těch pár minut venku můžeme stát.

Než z náručí nás vyprostí
ta noc, co klíčem brány parku odmyká,
tak šeptej mi ty hlouposti
a říkej, co se vždycky jen tak říká.

Šeptej dál sladká slova,
která zdají se být zbytečná a bláhová.
A srdce mé, tak jako včera,
do zítřka si jejich vůni uschová.

Už všechny lampy v parku svítí,
hlavy smutně k zemi věší, půjdeme spát.
Pět minut zbývá do desíti,
dobrou noc už měli jsme si dávno dát.

Tak nedělej si starosti,
ať na věži i jedenáctá odtiká.
Tak šeptej mi ty hlouposti
a říkej, co se vždycky jen tak říká.

A šeptej mi ty hlouposti
a říkej, co se vždycky jen tak říká.